ObecPrlov
Prlovská tragédie
Vážení čtenáři, jsme rádi a vážíme si toho, že jste si v této hektické době našli chvíli na přečtením těchto řádků a svým způsobem uctili památku obětí akce jednotek SS z 23.dubna 1945.
Ponořme se teď do hlubin minulosti a připomeňme si příběh, všem prlovanům tak důvěrně známý.
Ze školy, z vyprávění pamětníků, z knih a také od němých svědků, jimiž jsou pomníky a pomníčky v Prlově a okolí, mlčky vypovídající o strašných zvěrstvech vykonaných na našich předcích tři týdny před koncem druhé světové války.
Začněme důvodem, proč došlo k tak hrůzným činům na konci války, kdy Američané překročili na západě hranice naší vlasti a Rudá armáda o sobě dávala vědět dělostřeleckou palbou, slyšitelnou už i na Valašsku.
Německá vojska se dostávala do kleští vojsk 2. a 4. ukrajinského frontu po jejichž boku bojovali i příslušníci 1. československého armádního sboru v SSSR , ale také Rumuni a v neposlední řadě se do bojů zapojili i partyzáni.
Posledně jmenovaní jsou také klíčem k pochopení zuřivosti, s jakou se zmírající nacistický režim vypořádával se všemi, o kom se jen domnívali, že má spojení s odbojem. Je pravdou, že se množily dezerce německých vojáků a Hitlerovy rozkazy o boji do posledního muže a spálené zemi, vysocí důstojníci Wehrmachtu obcházeli a snažili se o spořádaný, organizovaný ústup, bez zbytečných incidentů s civilisty, což se až na výjimky dařilo. Ovšem fanatické jednotky SS a jejich speciální SS Jagdkomannda a SS Jagdverbande, jejichž příslušníci byli připravováni na působení v týlu nepřítele a na diverzní činnost na osvobozených územích ne! Těm se sen o vítězství jejich tisícileté říše pořád nevytratil z mysli.
Gestapo mělo propracovanou síť konfidentů, takzvaných V-mannů, které vysílalo do partyzánských oddílů, s vymyšlenými legendami, například, že se jedná o zběhy ze slovenské armády, která po boku Německa stála již od počátku války. Partyzáni byli obezřetní, mnoho takových dobrodruhů zlikvidovali, ale někteří byli úspěšní. Nejhorší následky působení konfidentů gestapa odnesla Ploština.
Začalo to v Leskovci
3. dubna 1945 bylo úterý, den po velikonocích. V poklidném Leskovci, nacházejícím se mezi Vsetínem a Valašskou Polankou, hospodařil rolník Jan Juříček se svou ženou a třemi dětmi, synem a dvěma dcerami. Syn měl 18 a děvčata 16 a necelých 14 let.
Nebylo by na tom vůbec nic divného, kdyby však hospodář a jeho rodina ve svém obydlí tajně neposkytovali útočiště raněným partyzánům, ve skrytém improvizovaném lazaretu, kde byl jistou dobu sám velitel 1. čs. partyzánské brigády J.Žižky D.B Murzin.
Problém byl v tom, že v tomto příběhu figurují i jména Františka Bednáře a Františka Šmída, konfidentů gestapa, kteří se snažitli o spojení se štábem 1.čs. partyzánské brigády J. Žižky. To se jim nepodařilo, ale zůstala za nimi řada mrtvých.
Neskutečná scéna se odehrála toho dne u Juříčkova mlýna, kdy čtrnáctiletá Mařenka úpěnlivě prosila o život svých rodičů, srdceryvné výjevy a ještě krutější konec. Celá rodina toho dne zahynula. Dva partyzáni, přítomní v té době v lazaretu, při krátké přestřelce zabiti a český partyzán Oldřich Kaňok se sám zastřelil ve chlévě. Mnich Oldřich Agapitus Bláha, ošetřovatel nemocných, byl svázán a odvezen k výslechu a následně do koncentračního tábora v Mirošově. Dvěma partyzánům se podařilo ukrýt v odtokové rouře od vodního kola. Toto byl prolog k vraždění na Valašsku.
Dr.Walter Pawlovsky - v civilu i v uniformě. Trestu bohužel unikl.
Na počátku dubna se ve Vizovicích hlásila k provedení svých rozkazů asi 300 členná skupina vojáků SS. Byli to příslušníci nechvalně známé jednotky „EINHAIT JOSEF"- jedné z částí SS Jagdverbande Slovensko, jíž v té době velel SS-obersturnbanfurer (podplukovník) OTTO SKORZENY. Jednotka "Josef" byla tvořena většinou z řad příslušníků Hlinkovy mládeže, sudetských a slovenských němců, speciálně vyškolených a vycvičených pro sabotáže,provokace a boj proti partyzánům.
16.dubna 1945 odpoledne. Opuštěné paseky nedaleko silnice z Loučky do Vizovic. Několik nákladních aut s esesmany se blíží ke skupině stavení. Obkličují je, vypalují tři domy a tři lidé ten den nepřežili. Generálka na Ploštinu? Její osud byl stejně zpečetěn!
Když si přečtete román Ladislava Mňačka, bývalého příslušníka partyzánského oddílu, „Smrt si říká Engelchen", kde popisuje a uměleckými prostředky, umně a s hodnotou vlastního prožitku, vyjadřuje svůj postoj k otázkám, které se kolem celého případu točí. Měli partyzáni bránit Ploštinu proti mnohonásobné přesile a dát tak záminku němcům k mnohem rozsáhlejším akcím v širokém okolí?
My nechceme spekulovat a řešit tyto citlivé a bez uvedení širších souvislostí, vynášet soudy nad minulosti!
Naším úkolem je seznámit Vás s fakty o zvěrstvech zločinného systému, nacionálního socialismu na konci války.
Již jsme se zmiňovali o konfidentech gestapa, ale jen obecně. V následujících událostech dostanou jména: František Machů a Oldřich Baťa. Dostali se do partyzánské jednotky a jejich přičiněním se 19.duben 1945 proměnil v peklo pro malou pasekářskou osadu Ploština. Dvě krátká jména. O to delší je seznam nelidskostí spáchaných toho dne i jejich vinou na Ploštině.
Paradoxně první obětí se ráno stal občan Prlova, Josef Vařák, kterého němci zastřelili a důvod jeho smrti je obestřen mnoha spekulacemi. Byl Vařák ve spojení s partyzány? Na tuto otázku je jednoznačná odpověď - ano byl, fungoval jako spojka a pomocník prlovské skupiny.. Poznal ho snad některý ze zrádců ? Staly se mu osudné léky, které vezl své nemocné matce z Vizovic? Nechtěli mít němci svědky své velké akce ? Spojili si jméno Vařák z Vařákovými pasekami o nichž již věděli, nebo tušili, že jsou jednou ze základen partyzánů? Zkrátka nikdo neví proč 19.dubna 1945 zemřel Josef Vařák asi kilometr od Pozděchova? Existuje ještě jedna možnost, jíž zmiňuje i Roman Cílek ve své knize „Smrt na prahu života", že to byl jen cvičný výstřel některého z esesmanů. Jeho tělo bylo nalezeno v neděli 22.dubna 1945 v Pozděchově pod kostelem v lese zvaném Klínovica.
Kolem poledne přijela do Újezda u Vizovic tři nákladní auta s vojáky. Zastavili se u radnice, kde tou dobou dleli pojízdní brusiči nožů Ladislav Rangl se ženou a dvěma malými dětmi a jeho švagr Rudolf Pfleger. Bez jakéhokoliv vyptávání nebo vysvětlování je vyvlekli a zastřelili. Ve voze zůstala sama Vlasta Ranglová. Neušla ani ona, byť v náručí držela desetiměsíční dítě. Salva ze samopalu ji skácela na zem i s dítětem. Miminko celé od matčiny krve bylo k neutišení, skoro tříletý Josef se instinktivně schoval vzadu ve voze. Důvod tohoto činu: udavačský dopis obsahoval zprávu, že Rangl hrál partyzánům na harmoniku..?! Tento příběh na vlastní oči viděl a popsal místní farář Vladimír Růčka,který z náručí mrtvé, krví zbrocené matky, sám bral plačící dítě k sobě.
Po cestě na místo zastavili se katani na samotě Na Ryliskách. Tam hospodyně Františka Rašková které zapálili dům nad hlavou utíkala s třináctidením chlapečkem v náručí do Vysokého Pole. Chlapeček prochladl a 13. května 1945 na zápal plic zemřel. Ve vedlejší usedlosti našel smrt mladý pětadvacetiletý František Belha . Jeho matka, jež byla vyvedena, aby připravila zvířata k rekvizici, zaslechla jen dva výstřely a viděla jak její dům začínají stravovat plameny, syna neviděla nikde. Našla až jeho ohořelé tělo, když našel smrt v rodném domě .
Rozzuřeni tím, že jim do rukou nepadl žádný partyzán,posilněni nakradenou slivovicí začali rabovat, loupit a co nemohli odnést zničili a potom zapálili. Osm z deseti chalup lehlo popelem třiadvacet mužů a jedna žena ten den ukončilo na Ryliskách a na Ploštině svou životní pouť, když neunikli ze smrtícího obklíčení i když se o to pokoušeli.Někteří popadli motyky s tím, že jdou na pole obdělávat úrodu. Marně. Jen jednomu muži se zázrakem podařilo dostat z hořícího domu a přežít.
Tento hrdý titul po válce právem získala naše rodná ves. Možná je v těchto řádcích příliš pathosu,ale ať. Tento příběh, tato skutečná událost, vzbuzuje v místních již generace směsici smutku a nespravedlnosti, ale i hrdosti nad činy našich předků jež nesmazatelně vešly do dějin protifašistického odboje. Povídat o partyzánském životě v Prlově by se na tyto listy nevešlo, ale ještě jednou se musím zmínit jak výstižně a s citem píše o této hrůzné události pan ROMAN CÍLEK ve své knize Smrt na prahu života, která detailně popisuje všechny okolnosti vypálení Prlova. Chceme Vám ve stručnosti připomenout ono osudné pondělí.
Lidé byli vyděšeni událostmi na Ploštině a mnozí tušili, že stejný osud by mohl potkat i Prlov a nemýlili se.
O osudu naší obce již bylo již rozhodnuto. Není známo datum schůzky velení oddílů SS a Gestapa v komnatách vizovického zámku, na které se jednalo přímo o Prlově, ale je pravděpodobné, že proběhla někdy o víkendu mezi 20.-22.dubnem 1945 a to nejspíše v sobotu odpoledne! Aktéři jsou již v současnosti známí.
Pojďme si zběžně představit ty z vrahů, na kterých ulpěla krev nevinných.
Tak nejprve velitel Vizovické posádky SS s názvem Z b.V Nr.31, (SS.Zur besonderen Vervendung Kommando)- oddíl k zvláštnímu určení,
SS obersturmführer (nadporučík) a kriminální komisař, nositel zlatého odznaku NSDAP Erich Wienecke. Dále tu dlel na Německé univerzitě v Praze vystudovaný filozof, jinak pedagog jak o sobě rád tvrdil, rodák z Horního Benešova na Bruntálsku, velitel tzv.SS- JAGDRGUPE 232 „JOSEF" (Speciální stíhací svaz jihovýchod,stíhací skupina Slovensko),jak se také této jednotce říkalo, SS- obersturmführer (nadporučík) dr.Walter Pawlofski. Spolu s ním jeho věrný druh též vzdělaný, osm (až deset,prameny se liší) jazyků ovládající SS- oberscharführer(praporčík) Kurt Werner Tutter, rodilý pražák smíchovák, aktivní člen Sudetoněmecké strany, významně se podílel na předmnichovském rozbíjení republiky. Podle svědků byl Tutter nejaktivnější z důstojníků při masakrech jak dříve na Slovensku tak i nyní v našem kraji. Jeho úkolem v jednotce byl výcvik v řízeném rozhovoru a výuka legendy, kdy agenty učil vmísit se mezi civilní obyvatelstvo a právě s naučenými legendami o „sběhnutí od jednotky" se měli dostat k partyzánům. Proč uvádíme vzdělání a postavení těchto zločinců před válkou?
Aby si čtenář sám udělal obrázek jací lidé vydávali tak zrůdné rozkazy, že to nebyli tupí nevzdělanci. Kam až může člověk klesnout !
Jen pro úplnost určitě na poradě nechyběl SS-untersturmführer Ferdinand SONNBERGER vyučující ženijní přípravu a taktiku a nezapomeňme ani na SS- oberscharführera Puritzera jenž se v jednotce věnoval bojovému výcviku a střelbě a na SS-obrscharführera Kankeho specialistu na trhaviny.
Téma schůzky je nad slunce jasnější. „ Prlov je ve spojení s partyzány, je třeba exemplárně potrestat viníky! Ploština nevyšla! Žádní partyzáni jen munice to nestačí! Selhala práce rozvědky . V Prlově musíme stůj co stůj partyzány vyslídit!" Jako by ještě dnes zdmi vizovického zámku, zněla němčinou pronášená slova o trestné výpravě takzvané: SS- Jagdverbande, kterou byla skupina Josef.
Tyto Jagdverbande měly být obdobou britských commandos Byla to část divize BRANDENBURG,jíž tehdy velel sám Hitlerův specialista na diverze, výše zmíněný SS-Obersturmführer Otto SKORCZENY. Proč o něm hovoříme již podruhé? Po válce se vyrojila řada spekulací o tom, že byl sám přítomen na Valašsku při masakrech civilního obyvatelstva. Důkazy chybí, lépe řečeno je to velmi nepravděpodobné.
Svoji černou práci si příslušníci EINHEIT JOSEF odvedli na úkor Prlova již den před masakrem.
V neděli si Tutter specialista na legendu a řízený rozhovor dal zavolat několik slovenských příslušníků této sudetoněmecko-slovenské vojenské skupiny a poručil jim, aby zašli do Prlova a pokusili se tam pod záminkou, že jsou zběhové mířící k partyzánům opatřit další důkazy pro již naplánovanou a rozhodnutou akci.
Ti svůj úkol tentokrát na rozdíl od Ploštiny splnili s následnou pochvalou od Tuttera. Není jasné jak přišli do styku z Oldřichem Kovářem z Bratřejova, ani jaká je úloha Marie Růskové,kterou potkali a která jim po vyslechnutí naučeného příběhu o zbězích ze slovenské armády a o tom, že chtějí k partyzánům nebo alespoň přejít frontu, slíbila přinést mapu. (Z osobního kontaktu ze sourozenci Marie Růskové vím, že jim Marie neřekla nic o partyzánech protože jí byli podezřelí a tehdy každý občan Prlova věděl jak se má chovat. Své matce se svěřila, že potkala tyto slovenské vojáky ,ale jen s nimi při cestě ze zaměstnání konverzovala o nedůležitých věcech .pozn autora) Do vesnice se báli jít, protože několik provokatérů se z akcí v Prlově nevrátilo a leží dodnes někde po okolí ve valašských lesích.
Ráno v Prlově 23. dubna 1945 vypadalo asi následovně: kolem šesté už byla celá ves obklíčena asi šesti sty příslušníky obou výše uvedených jednotek. Většina obyvatel byla probuzena střelbou po prchajícím partyzánovi, který tu noc trávil v jednom z prlovských partyzánských, "domovů". Pak začali obsazovat jedno stavení za druhým, ve všech kradli rabovali, šli hlavně po penězích, zlatu a dokladech, nepohrdli ani civilním šatstvem a samozřejmě kradli jídlo a pití.
Hospodářská zvířata sehnali dohromady a později odvedli do Vizovic. Tento úkol dostal dobrý hospodář Jiří Turýn, kterého později nalezli zastřeleného u Vizovického zámku.
Obyvatelé vesnice byli v pak v některých případech velmi brutálním způsobem, donuceni shromáždit se v hostinci Antonína Ondráška. Nacisté, ale v některých případech i Hlinkovci (viz. vzpomínky Jaroslava Juráně) se ve chvílích, kdy neplnili jiné rozkazy, neustále bavili tím, že přítomné týrali nejen fyzickým týráním ,ale působili na ně i nelidským zastrašováním. otázkami typu: „Kde je tady hřbitov"?, nebo „Tady bych chtěl být hrobníkem, to by bylo práce" a podobně děsili hlavně ženy .
V hostinci se připravovaly výslechy, nikdo netušil co se bude dít. Lidé byli postaveni ke zdi a přihlíželi kterak se jejich věznitelé posilňují ve velké míře alkoholem, na něco čekali ! „Třeba nás chtějí jen postrašit a odjedou, fronta je blízko, proč by zabíjeli." Podobné myšlenky snad ovládaly tiché čekání zadržených mezi kterými se shodou okolností nacházeli tři aktivní partyzáni, kteří nešťastnou shodou okolností zůstali ve vsi právě v den, kdy jim osud nepřál. Tíživé ticho přerušované ranami a občasným zasténáním zbitých nebo zavzlykáním žen bylo přerušeno rázným otevřením vchodových dveří. Všichni zůstali stát na místě jako zařezaní, tu mučivou nejistotu, strašným způsobem rozptýlil příchod skupinky několika osob! Mezi kterými všichni z hrůzou poznali nedávno zatčeného partyzánského pomocníka Aloise Oškeru, který v Prlově často pobýval a prlovské partyzány znal osobně byl oblečen v německé uniformě bez distinkcí a opasku a dva maďarské důstojníky, které partyzáni při jedné akci nechali zraněné naživu, uzdravili je a jednou při nečekané detonaci ukrytých výbušnin na Ploštině, kdy spojka přiběhla pro léky se jim podařilo uniknout. Ale chtěli se mstít, krutě mstít za smrt jednoho jejich muže padlého při této přestřelce.
A teď tu stáli Oškera jako lidská troska bez vlastní vůle, kdy i na WC s ním chodila stráž a Maďaři, ze kterých místo vděku z nich sálala neukojená touha po pomstě. Na Oškerovi byly vidět stopy nelidského zacházení a po pohrůžce zastřelením celé jeho rodiny pokud bude mlčet a na druhou notu údajně přislíbili hostinec jako odměnu, Alois Oškera nedospělé téměř ještě dítě podle pamětníka pana Juráňe mu bylo v té době asi 19 let (Ve skutečnosti mu však bylo 20 a půl roku).
Oškera spolu s Maďary začali obcházet jednoho po druhém a označovali partyzány a jejich pomocníky a odsuzovali je tím k jisté smrti. Vybrané osoby pak odvlekli do hovorny, kde je dále vyslýchali a mučili tím nejstrašnějším způsobem. Výkřiky bolesti se mísily s pláčem žen, které nesnesly ten neskutečný tlak okolností. Ještě než sečteme smutnou bilanci černého orlovského pondělí dejme slovo prlovské kronice.
„Výslech v hostinci pokračoval esesáckými metodami. Občané shromáždění v sále byli postvení do řad podél stěny a slyšeli stále stejnou řeč: „Kdo by věděl, kde a u koho se partyzáni ukrývají, zachrání sebe i svoji rodinu jinak........! Podíval se směrem k protější zdi kde stál kulomet! Po krátké poradě zaznělo-„Všichni ke zdi vy psi" , esesman stojící u kulometu natáhl spoušť a to cvaknutí zařízlo se každému do týla. Tu i třeba stará babka instinktivně cítila, že to bude střílet..... .
A znova, „Kdo se chce zachránit a jít ke svým dětem, ať zvedne ruku! Poví nám co ví o partyzánech a kde a u koho se skrývají. Jinak!?" No tak!", zařval česky důstojník,
" budu počítat do tří, budete- li mlčet jako tamti", ukázal na již vybrané nešťastníky, kteří zmučení a od krve, sledovali též toto děsivé představení, které právě vrcholilo" tak vám ty tupé palice navrtáme!"
Toto je autentický úryvek z Prlovské kroniky. Nepromluvil nikdo.
Devatenáct vybraných zůstalo v hostinci a již jim zbývalo jen několik hodin života. Ostatní byli vyhnáni a odvedeni do vedlejší obce Pozděchov, kde pod pohrůžkou zastřelení dvaceti osob nesměli opustit budovu staré školy.
V Prlově se zatím odehrávaly úděsné okamžiky. Zástup šestnácti odsouzených se vydal na pochod prlovem. Na zvláštní přání zachráňených maďrských důstojníků se totiž od ostatních oddělila trojice aktivních partyzánů, které maďaři usvědčili z přepadení jejich kolony tak Antonín Ondrášek, Leopold Štach a Tomáš Heto svůj život ukončili smrtí mučedníků u blízké obce Bratřejov, kde dnes u cesty stojí malý pomníček.Dříve tam stávaly jabloně na které pověsili již zmučená těla a ještě jim z nepochopitelných důvodů stříleli do obličejů. V jedné lebce se našlo 24 projektilů.
Vybraná skupina šla Prlovem v čele z Marií Růskovou, která nesla koš z výbušninami. U předem vytypovaných domů se průvod zastavil. Němci vyvolali pár jmen, chalupu zapálili a nešťastníky hnali za živa na smrt do hořících domů. Ti se samozřejmě pokoušeli uprchnout,ale proti byly salvy ze všech typů zbraní, jež dokonaly dílo chorých mozků.
Tak toho dne zemřelo v Prlově patnáct lidí, kteří byli upáleni. Tři další byli oběšeni u Bratřejova. Jednomu,Tomáši Ondráškovi mladšímu se podařilo i s několia průstřely v nestřežené chvíli uprchnout a schovat se. Dostalo se mu také lékařské pomoci a také by přežil, ale ve Vsetínské nemocnici, kam ho spoluobčané zavezli si ho po udání gestapo našlo a neušel trestu smrti zastřelením.Byl nalezen v hromadném hrobě v Hošťálkové.
Nezapomeňme na osud Jiřího Turýna, hospodáře, jehož si němci vybrali aby jim vedl dobytek do Vizovic, kde ho pak v zámecké zahradě zastřelili.Je to až pateticky dojemné, ale nebraňme se pojmenovat věci pravými jmény obyčejní lidé z Prlova ukázali jak hrdinně se dokáže chovat člověk i v situacích ve kterých by mnozí neobstáli. Nebo jinak. Zachovali by jste se stejně?
Připomeňme si též blízké Vařákovy paseky které byly postiženy stejným osudem, pouhé dva dny před osvobozením regionu vojáky Rudé armády. Mezi oběťmi byli i Růžena Šopová a Karel Vařák
OBĚTI PRLOVSKÉ TRAGÉDIE - naleznete v přiložené fotogalerii.
