ObecPrlov
Osídlení oblasti jihozápadně od Vsetína, v místech, kde Prlov leží je prastaré. Dokládá to nález ze sousední obce Seninka, kde archeologové objevili kopytový klín z období neolitu to je asi 4500 let před našim letopočtem, kdy se z pravěkých lovců a sběračů počali rodit první zemědělci. V našem regionu je také dostatek důkazů osídlení z doby bronzové. Například z Půlčína pochází nález bronzové sekery a velmi cenný je nález meče v Horní Lidči. Náš kraj také ukrýval stopy po osídlení keltskými kmeny z mladší doby železné. Po odchodu Keltů sem přicházejí kmeny germánské a ty zde sídlily až do šestého století, kdy ve víru stěhování národů odešli na západ a zde je vystřídali Slované. Slovanské osídlení tohoto kusu Moravy dokládá hradiště ve Vizovicích.
Významnější osídlení Valašska se díky významným proměnám způsobu života objevuje až ve 12. a 13. století. Moravskou bránou procházela známá Jantarová stezka vedoucí z povodí Dunaje až k Baltskému moři a to byl základ kolonizace celého území. Vraťme se však k Prlovu.
I když se Prlov řadí k menším obcím, jeho historie není vůbec chudá. Bohužel průběh dějin naši vesnici vůbec nešetřil a mezi řádky dějinné kroniky stékají potůčky krve zde prolité.
První písemná zmínka o vesnici Prlov, se datuje rokem 1361, kde je uváděn v listině Avignonského papeže Inocenta VI. jako již existující ves v majetku cisterciáckého kláštera Smilheimu ve Vizovicích, dá se proto předpokládat, že k samotnému založení Prlova došlo kolem roku 1300.
Listina Inocenta VI.o zřízení rozhodčího soudu ve sporu mezi pány ze Štenberka a klášterem Smilheym
Teorie o názvu obce Prlov jsou různé, (historické názvy ve spisech : Perlow 1361, Pyrlov 1363, Prlow 1480 , Prlov 1872,Perlau -okupační německý název). Verze první uvádí písčité místo. Další se přiklání k myšlence o perlivých místních potocích a proto odvozený název Perlov – Prlov, německy Perlau, další kterou slýchaly uši našich rodičů a prarodičů je úsměvná, prý manželka jednoho z pánů Vizovického panství měla zahajovat lov v těcho místech a když zastavovala kočár zvolala prrr....,aby zastavila koně a vzápětí povzbudila lovce a vydala pokyn - lov ! A máme Prlov. Je to z největší pravděpodobností jen projev lidové slovesné tvořivosti místních usedlíků.
Další středověké písemnosti v nichž je zmínka o Prlově se týkají, stejně jako ta první z roku 1361, především soudních sporů mezi cisterciáky a okolní šlechtou např. soud mezi pány ze Šternberka a klášterem nebo roku 1481-82 se o naši vesnici soudil Ctibor z Cimburka z tehdejším vizovickým opatem Benešem.
Od 9. dubna 1467 patřil Prlov vizovickému panství , kdy Jiří z Poděbrad daroval panství s třinácti vesnicemi pánům z Cimburka i s klášterem Smilheym. Toto se odehrávalo v desetiletí velkých nesnází pro panství a vlastně pro celou Moravu, kdy boje mezi Jiřím z Poděbrad a uherským králem Matyášem Korvínem vedly v letech 1460 - 1470 k několika vpádům Uhrů na Moravu.
V roce 1493 se do čela Vizovického panství staví Boček Kuna z Kunštátu, který toto území velmi zvelebil a obnovil také opuštěný klášter ve Vizovicích ze kterého poslední mniši odešli již v roce 1484.
Začátek šestnáctého století provází morová epidemie na Moravě v roce 1507 a válka proti Turkům, kdy měla veškerá vrchnost povinnost připravovat se na válku všemi možnými prostředky. Většina výnosů tehdy šla na zbraně a každý desátý poddaný bojeschopný muž, musel být k dispozici pro boj. To bylo nařízení Moravského sněmu v Brně a až do smrti Ludvíka Jagellonského po prohrané bitvě u Moháče 1526 bylo celé Valašsko i Morava ve válečném postavení. Nyní se Prlov ocitá stejně jako celá země na tři sta let pod Habsburskou nadvládou.
V roce 1549 se panství vizovické převádí na Václava z Boskovic. Jeho nástupce Zdeněk Kavka z Říčan roku 1580 po staleté náboženské toleranci krvavě vydobyté husitskými válkami, zakazuje nekatolické bohoslužby a to v kraji převážně vyznávajícím podobojí nebylo nejšťastnější řešení. Z dobových pramenů je známo " že též zakázal včely pěstovat, pást kozy na panském, kácet dřevo a brát dubovou kůru, která se v té době používala k činění kůží " a mnoho dalších příkazů a zákazů svým poddaným vnucoval, v některých případech i právem útrpným neboli bitím a mučením. Poddaní se marně bránili u zemského soudu. Nakonec byl Zdeněk Kavka zastřelen u Zádveřic neznámým střelcem.
Historické prameny prozrazují, že i další majitel panství nebyl zrovna lidumil a své poddané nešetřil byl to uherský šlechtic Emerich Dóczy. Byl velmi tvrdým pánem a zvyšoval daně a hlavně roboty ze tří dnů na šest dní v týdnu,a také na stavbu zámku si vynucoval další práce na víc, což vedlo k bouřím mezi utlačovanými obyvateli jemu podřízených obcí. Vše vyvrcholilo v Jasenné , kdy byl Dóczy přepaden vesničany a jak praví kroniky „...když na ten hon jel, šaty z něj ztrhali a posekali, také panského drába při té pútce zabili a fojta zranili, vězně z žaláře propustili!"
Prlov prostě neměl na vrchnost štěstí, do zrušení roboty a poddanství se žilo velmi těžce, zvláště ženy byly přetěžovány pro nás nepochopitelným způsobem. Kromě starosti o rodinu musely též jako jejich manželé robotovat, při všech potřebných pracích . Při sňatku, který musel povolit majitel panství, měl ten právo první noci, což si jde v současnosti jen těžko představit co to znamenalo pro oba, ženicha i nevěstu u které bylo toto právo uplatněno.
Ani vstup do sedmnáctého století se neobešel bez těžkých zkoušek pro obyvatelstvo Prlova a s ním celého Valašska. Od roku 1600 do roku 1602 bylo období hladomoru zapříčiněné neúrodou. Jakmile se Prlované trochu zmohli a začali žít znovu obyčejným životem, vtrhli roku 1605 na Moravu opět vojáci z Uher a plenili i vesnice ve Vizovickém panství.
Další epizodou a to velmi významnou byla role celého Valašska, ale je doložena účast i obyvatel Prlova, na protihabsburských povstáních spojených s válečnou vřavou Třicetileté války, kdy se Valaši hlásící se k protestantské víře přidali na stranu nepřátel Katolické ligy. Se zbraní v ruce se postavili cizácké vrchnosti a vojskům olomouckého arcibiskupa , která jim upírala jejich základní práva, na stranu Švédů. Část valachů se připojila ke švédskému vojsku a bojovala se zbraní v ruce, další vykonávali z dnešního pohledu špionážní práci a nakonec dodávali švédským oddílům potraviny, hlavně máslo, sýry, drůbež,zvěřinu a sůl a jiný potřebný materiál, který Švédové s vděkem přijímali.
Povstání mělo tři hlavní epizody rozptýlené mezi lety 1620 - 1644. Povstání se zúčastnili téměř všichni poddaní, měšťané a drobná šlechta ze Vsetínska a okolních panství, kdy všichni cítili ohrožení náboženských svobod, na kterých si tehdejší člověk velmi zakládal. V poslední fázi r.1643 se nekatoličtí kněží a valašští hejtmani setkali se švédským velitelem v Olomouci,kde vyjednali spojenectví.
Na podzim 1643 se však z blížícím se mírem a probíhajícími jednáními Švédové stáhli téměř z celé Moravy a Valaši tak zůstali napospas císařským a arcibiskupským vojskům kterým nemohli v žádném případě i přes hrdinský odpor odolat.
„Nejosvícenější, nejmilostivější císaři a pane!
Na nejmilostivější rozkaz Jeho Veličenstva, abych se osobně odebral proti Valachům, vytáhl jsem 25.ledna 1644 z Prostějova a přitáhl do Holešova, odkud jsem oznámil svůj příchod hraběti Rottalu do Valašských Klobouk a panu plukovníkovi Wellischovi do Meziříčí, abychom se všichni tři soustředili dne 27. Ledna na Vsetíně. Plukovník Wellisch, jak sám oznámil, pro nedorozumění z korespondence Rottalovy, přitáhl sem na Vsetín se svými děly již 26.ledna. Cestou narazil na 700 valašských povstalců, jakož i na jistý počet švédských mušketýrů z Olomouce , na velitele Vsetína a na 40najatých mušketýrů z Lednice, oděných v uniformu vojska sedmihradského knížete. Tyto vojenské síly z milosti Boží svou chrabrostí a pohyby šťastně přemohl a porazil. Padli vůdcové povstalců, velitel sedmihradské pomoci a dva švédští praporčíci s většinou vojáků a s velkým počtem Valachů…“
Konečná porážka a hromadná poprava nejméně 300 lidí ve Vsetíně v únoru 1644 udělala krvavou tečku v boji Valachů za svoji víru a přišla násilná rekatolizace. Z historických pramenů víme že během povstání byli popraveni také prlovští muži Matěj Dodajčík, Jan Malčík a Mikula Škarníků, kteří byli oběšeni. Oběšení byla milosrdnější forma popravy, protože ve spisech z oné doby můžeme číst i o takových způsobech exekucí světa jako například: za živa čtvrcení, čtvrcení, lámání v kole, jazyka vyříznutí a čtvrcení, nabodení na kůl apod.
Byla to temná doba s temnými praktikami, kdy byla člověku upírána základní práva o které si žádal. Nesčetněkrát se obecný lid pokoušel domoci se snesitelných podmínek k životu a tato marná snaha, vyústila často v povstání, ne z touhy po krvi, ale z touhy po svobodě a právu a to přetrvává do současnosti.
Den po exekuci vojska arcibiskupa olomouckého část Prlova a dalších obcí jako Janová, Ústí, Seninka, Liptál,vypálily.
Rok 1663 byl další krvavou kaňkou v kronice dějin Prlova, když byl při vpádu Tatarů a Turků vypálen a 23 lidí zabito a několik desítek odvlečeno do otroctví. Obce v celém regionu stihla stejná pohroma a jen pro zajímavost v sousední Lužné údajně zahynulo 112 osob. O dva roky později se na místo Tatarů objevili Kuruci - odbojní maďarští nájezdníci a také se k místnímu chovali jako zvěř.
Datum 27.června 1668 se stalo pro Valachy začátkem boje za zachování víry. Zemským sněmem bylo tehdy nařízeno aby všechny úřední osoby, tedy rychtáři, radní a další musí být katolíci. Časem se nařízení zpřísňovala a například při pohřbech stejně jako u pohanů nekatolíků se pohanů se nesmělo zpívat ani zvonit.
23.srpna 1777 do Prlova přichází komise, která měla za úkol přesvědčit všechny evangelíky na přestoupení na katolickou víru. Více než sto let se dařilo odolávat zcela evangelickému Prlovu rekatolizaci, ale po patentu Marie Terezie z 12.září 1777 ve kterém se píše:"Aby každý evangelík ať svobodný nebo ženatý, vojenské služby schopný byl odveden, neschopný k vozatajstvu. Kdo ani k tomu by nebyl schopen,tak aby byl k pracím opevňovacím do Olomouce nebo Brna odveden a tam tak dlouho držen,až by náboženství katolické přijal. Aby tvrdošíjné ženy a děti přes 15 let věku do Brna do káznice na do karceru dány a tím napravovány byly na víru pravou. Ti však kdo by byli dále svéhlaví a tvrdošíjní, budou do dolů uherských a sedmihradských dáni a to muži bez rodin"
Většina tímto byla přinucena přejít na katolickou víru, ale našlo se i mnoho těch, kteří odolali nátlaku a nevzdali se. Tito jedinci byli však tvrdě potrestáni. Například Jan Ondrášek, Martin Polčák odsouzeni k roční práci na hradbách za to, že trvali na evangelické víře. Jan a Jiří Minářovi byli odsouzeni k 20 a 30 ranám karabáčem za to , že šli do Uher do evangelického kostela.
Tato náboženská nesvoboda částečně končí 13.října 1781, kdy Josef II. uděluje toleranční patent, kterým povoluje tři nekatolická náboženství. Také uprchlí evangelíci se směli vrátit. O měsíc později ruší císař i nevolnictví patentem z 16.listopadu.
Poddaní museli vrchnosti odvádět desátky, tedy daně. Pro zajímavost Prlov v roce 1785 zaplatil celkem 375 zlatých a 28 krejcarů. Tento stav trval do roku 1790, kdy Leopold II. opět zavedl nevolnictví.
V roce 1802 byla namísto placené doživotní vojenské služby nařízena všeobecná branná povinnost a to u pěchoty na 10 a u jízdy na 12 let. Ze sčítání lidu z r.1843 vyplývá, že obec Prlov měla 370 obyvatel žijících v 76 domech.
Do revolučních let 1848-1849 patřil Prlov pod vizovické panství. Od r.1850 spadal pod politický okres Uh.Brod, 1868 Holešov, 1935 Zlín a od r.1949 Vsetín. Toto jsou majitelé Vizovického panství od roku 1467 až do II.světové války - páni z Cimburka, Zigmund Kuna z Kunštátu, Václav z Boskovic, Zdeněk Kavka z Říčan, Emerich Doczy z Nagy Lucsie, Prokop hrabě z Golema, Marie Anna z Minckwitzburku, Heřman Hemilton z Blümeg, Filip Stillfried z Ratenic a následně jeho dcera provdaná Boswalldek.
V roce 1914 vypukla první světová válka tzv. Velká válka a svou nenasytností po lidské síle se nevyhnula ani malému Prlovu ze kterého si bez pěti, vzala celou stovku mužů, které rozesela po bojištích celé Evropy. Sedmnáct se jich nikdy nevrátilo z války, která nebyla jejich. Válka však nezasáhla jen vojáky. Civilní obyvatelstvo trpělo velkým nedostatkem snad všech základních potřeb.Byly zavedeny tzv. chlebenky, které opravňovaly k nákupu 200 gramů mouky denně. Brzy po chlebenkách následovaly další lístky, které opravňovaly k odběru různého zboží: masenky, máslenky, tučenky, cukřenky, uhlenky, šatěnky a petrolejenky. Bylo zakázáno dávat zrno drůbeži nebo je šrotovat pro dobytek. Nedostatek potravin, nemoci, vyčerpání z těžké práce a v r.1918 epidemie Španělské chřipky, která si u nás vzala dalších třicet lidí. Válka byla příčinou nejen hrůz na bojištích, ale strádání v zázemí též hraničilo se zoufalstvím.
Toto zoufalství se mnohokrát stalo důvodem pro emigraci, stovky lidí z okolí se vydaly za lepším životem do Ameriky. Pro ilustraci jak se jim tam vedlo přinášíme dopis pana Lutonského ze Dvořisk.
"Milý bratranče my vás všecky vespolek srdečně pozdravujeme celů rodinu a všecky známé přátele a také ty Dvořany. My co sa našeho zdraví týká, chvála Bohu jsme zdraví.Máme sa dobře tak jak v Americe. Milý bratranče mosím Ti sdělit něco z našeho pobytu v Americe. Přibyli jsme do Ameriky roku 1890 v sedmém měsíci. Do vánoc jsme dělali co nádeníci, po vánocích jsme si zpachtovali kus pola a na tom poli byla chalupa a stodola, to byla holá zem a holé, stěny, dobytek jsme kůpili, futro,semeno,nářadí a všecko dobře zaplatili. Tak jsem si udělali hodně dluhu. Za dva roky jsme vše zaplatili, ještě nám peníze ostaly. Tak jsme byli celých 10 roků na pachtě, 9 roků u Amerikána a 1 rok u Moravca. Za tych 10 roků jsem nagazdovali veliký měch peněz, tak potom sme sa radili co s tyma penězi budeme dělat, stará mi poradila, abuch kůpil kus pola. Tak já šel a kůpil, platil jsem 1 akr 40 tolarů a zabral jsem toho 100 akrů, přišlo za to 4000 tolarů. K tomu jsem stavil celý dvůr v ceně asi 600 tolarů, všecko máme zařízené v pořádku, ale peněz nám chybilo, 800 tolarů máme dluhu, ale sa těšíme, že to brzy zaplatíme, dáli Pánbůh zdraví a dobrých roků. Hovězího dobytka máme 8 kusů, 4 tažné koně, vepřů tolik co spotřebujeme, drůbež bez počtu.
Ale to všecko nic, když jsme sa dali chválit, tak sa ještě mosíme pochválit tyma mladýma Amerikány, tych máme hodně. Chlapců 5 a děvčata 3, nejstarší chlapec má 21 roků, ten nejmladší má 2 roky. Co sa týká pozemků daří sa tu všecko, strom ovocný, zemáky, zelé, žito, rež, oves. Největší pozornost věnujeme bavlně, protože s ní děláme největší peníze a za peníze se kúpí všecko, ale ty peníze tu do kapse samy nelezů, musí sa na ně dobře dělat a když tady člověk přijde, nerozumí ničem, nedomluví sa nikde, leda když najde Moravca, lebo Čecha a tych je tu hodně. Vždyť ta Amerika mně také bradů zamlela tak, až by mně skoro celá ošedivěla, ale dnes toho nelituju. Tady když, dělá, přeca něco nadělá, ale v Evropě sa to nedá. Před pěti roky jsem poslal psaní Boťákom, ale já od nich podnes čekám. Pak proto sem tam žádném tak dlůho nepsal, já myslím, že je tam to americké psaní nezajímá, ale my když psaní z Evropy obdržíme, je u nás velice vítané, budei vám možné tak nám nedy napište. Tak vás ještě jednůc pozdravujem a šťastný a dobrý rok vám přejem a zůstáváme vaši věrní přátelé."
Milý bratranče přijměte od nás srdečný pozdrav a už ani nevíme o vás jestli žijete. My jsme všeci ještě na živu a zdraví. Tereza Markova jak přijela do Ameriky, přijela k nám na návštěvu aj s Markem, byli u nás 1 týden a u našeho zeťa 2 týdně a potom odjeli do Kansas a tam Tereza onemocněla. Mosela jít do špitálu a tam sa mosela podrobit operaci a jak trochu okříla, odjeli zasej na sever do jiného státu a dělajů tam ve fabrice. O vánocích nám psali, že jak si vydělajů peníze, že přijedů zpátky do Texasu, že sa jim tu najlepší lůbí. Ano je to dobře, přerajzovat Ameriku, aspoň ví, kde je najlepší, tam sa može osadit, jenomže kapsa trpí. Minulý rok tu zemřeli tři našinci z Pozdichova Jan Chromčáků, Josef Čokavec, z pláňav Šafařík. Psali bysme něco nového, nevíme nic, to už vy spěš něco nám možete sdělit, jak ti Dvořané sa tam majů, jestli ještě tam v tych horách kradů? Moja stará by ráda věděla, jestli ještě žije Jan Vavra a jeho sestra Rozina v Pozdichově, vzkazujeme jich pozdravovat. My všeci vás laskavě pozdravujeme celů rodinu a přejeme vám šťastný tento rok. Budeji vám možné tak nám nedy zasej pište, jak sa máte a steji všeci zdraví a jak sa má Tereza. Také pozdravujeme ty Dvořany a všecky známé přátele, ba aj nepřátele.“
„Phillips Wis. 30. března 1924.
Přijmi od nás srdečný pozdrav. Sděluju Ti, že ještě žijeme a dosti dobře sa máme. Máme zde malů farmu, 4 krávy a koňa, jsme už na tomto místě 10 roků, krajina je zde zrovna jak u vás, jenže je tu větší zima a v létě je teplej.
Z počátku sa nám špatně dařilo. Tereza byla dvakrát ve špitálu a to stálo 400 dolarů a mosel sem je dat. Tehdy byly malé výdělky a k tomu nebyla stálá práce a tak ten čas utekl. V Texasu jsme byli 1 rok, u Lutonských jsme byli tři týdně, sů to hodní lidé. Po roce jsme odjeli do jiného státu jménem Kansas, tam nebylo tak horko jak v Texasu. Měl sem více práce, ale za půl roku Tereza mosela do špitála, stálo to 150 dolarů a tak sem nemohl z místa. Na to přišel suchý rok a nebylo práce. Tak jsme sa ujednali s jinů rodinů, že pojedeme do města za prací. Odjeli jsme hezky daleko do Saint Louis, je to velké město, hodně fabrik. Tam jsme byli 4 roky, po dvůch rokách šla zas do špitálu a co bylo ušetřeno, to zas pošlo a tak do tych 4 roků jsme přeca ušetřili 300 dolarů. Na to sem já ve fabrice nemohl dělat a tak jsme dojeli sem a kůpili 20 akrů země za 300 dolarů a postavili domek za 250 dolarů a dnes už máme všecky potřebné věci, stavby, nářadí, dobytek, tak nám tu není zle. Kmocháček když umřel, psals Lutonským a oni nám to psaní poslali, vlastně i o Hanči si psal, že zemřela. Jak už předem sem psal, nedařilo sa nám valně a já z omrzelosti sem nepsal žádném po 10 roků, tak jestli nám budeš chtět odepsat, napiš jestli ještě žije kmotřenka a jak sa máte a jestli Terezi ještě žijů bratři.“
Rok 1928
29. 7. byl založen Hasičský sbor, na něj obec dne 12. 9. 1928 přispěla částkou 2000,- Kč. Zemskou politickou správou byl Sbor povolen 28. 8. 1928. Bylo to za starosty Jana Mináře. Po dlouhém jednání byla postavena hasičská zbrojnice uprostřed obce na farní louce.
Prodán obecní les „Páleniska“ za 80 000,- Kč.
Byla skončena stavba dráhy Vsetín - Bylnice a tím chlapům z Prlova odpadl hlavní výdělek, i když tam za těžkou práci platili jen 1,60 Kč až 1,80 Kč na hodinu.
V roce 1928 byla tak tuhá zima, že lidem pomrzly zemáky ve sklepech, takže neměli na jaře co sázet. Vymrzly skoro všechny švestky a přes polovinu ostatních ovocných stromů, vymrzl také v Baršůvce obecní bukový les, celá jedna strana. Posledního ledna 1929 poklesla teplota na 27 stupňů pod nulou. Největší mráz byl 10. a 11. února, kdy se na Valašsku naměřilo 40 a 40,5 stupňů C pod nulou. Hynula houfně lesní zvěř a v potocích promrzlých až ke dnu zmrzly ryby.
Rok 1929
Narodilo se 17 dětí a zemřelo 13 lidí. Z Kanady se vrátil na „Tbc“ nemocný Alois Rafaj a začal si hned stavět domek. Hasičský sbor si koupil novou motorovou stříkačku, která výborně pracuje.
Rok 1930
Na stavbu silnice obdržena subvence 25 000,- Kč. Dne 27. 10. napadlo moc sněhu, který polámal ovocné stromy. Cena vepřového dobytka se snížila na 5,50 Kč za 1 kg. Krize v životní úrovni, výdělek 5 až 7,- Kč denně, práce není, textil, obuv, stroje jsou velmi drahé.
Rok 1931
V obci byla založena strana soc. dem., byla založena již v r. 1919, ale zanikla. Postavena hasičská zbrojnice a osazen do ní obecní zvonek. Obdržena další subvence na silnici v částce 10 000,- Kč. Při stavbě silnice musely být odstraněny sklepy č. 14 a 15 a přemístěny stodoly u č. 35, 27 a 25. Postaveny byly betonové mosty před č. 5 a 18, do té doby se jezdilo přes potok.
Většina dělníků je bez práce. Dále klesly ceny vepřového a hovězího dobytka a stouply ceny průmyslových výrobků. Kráva i za 200,- Kč! Do obce přidělil okres za 640,- Kč poukázky po 10,- Kč na potraviny. Jen ve Zlíně u Batě trvale pracovalo 17 lidí a výdělky až 400,- Kč týdně.
Rok 1932
Obdrženo za 1 220,- Kč poukázek na potraviny pro nejpotřebnější. Obec přikoupila asi 6 ha lesů za 33 800,- Kč od č. 75, 41 a z Polanky. Zabil se továrník Tomáš Baťa. Nejchudších 12 rodin v obci dostává od fy Baťa týdně bochník 3 kg chleba. V č. 26 je otevřena sběrna výkup jahod, malin a léčivých rostlin.
Rok 1933
Obdrženo za 5 400,- Kč poukázek na potraviny a 260 bochníků chleba. Baťa poslal na Vánoce 26 bochníků a 26 vánoček, byly nepříjemnosti při jejich rozdělování. Na Hořansku v rámci nouzových prací pro nezaměstnané byla od č. 24 upravena cesta až po široký potok před č. 131. Z obce bylo přihlášeno 68 nezaměstnaných mužů, jmenný seznam je v okr. archivu.
Rok 1935
Je víc práce, staví se dráha H. Lideč - Púchov. Obec obdržela za 10 000,- Kč na nouzové práce. Na zimu bylo přiděleno za 6 000,- Kč stravovacích poukázek a fa Baťa posílala týdně 17 bochníků chleba a ze státní stravovací akce se dostalo 30 bochníků. Republikánská strana /agr./svým chudým členům dala 15 párů obuvi, 5 chlapec. obleků, 2 svetry, 350 kg pšen. mouky a 18 bal. čokolády. Masaryk byl jmenován čestným členem obce, při příležitosti, kdy se vzdal „presidenství“. Postaven pomník padlým ve světové válce, stál 2 200,- Kč. Byl zřízen Okresní úřad ve Zlíně. Obchod v č. 113 po Rudolfovi Vašíčkovi převzal Karel Kameník. Nejchudších 12 rodin v obci dostává od fy Baťa týdně bochník 3 kg chleba. V č. 26 je otevřena sběrna výkup jahod, malin a léčivých rostlin.Kovář Hromada se odstěhoval na Lhotsko. Stouply ceny vepř. dobytka na 7 – 7,50 Kč za 1 kg. Dostalo se asi 100 poukázek po 20 až 50,- Kč na nákup potravin.Od 18. 3. do 11. 5. 1935 bylo vyplaceno na mzdách při pracích na cestě na Hořansku 18 636,- Kč, z toho bylo 9 000,- Kč státní příspěvek.
Rok 1936
Lepší zaměstnanost, pokračuje stavba dráhy H. Lideč – Púchov a stavba druhé koleje Vsetín – Bylnice a staví se přeložka silnice na Sirákov z Jasenné. 15 rodin seká kůži na podpatky pro Baťu. Obec obdržela subvenci 10 800,- Kč na silnici, na nouzové práce obdržela obec 3 800,- Kč a 200 ks potravinových lístků á 10,- Kč, obec koupila „trier“ na obilí od firmy ze Štokravy u Vídně. Zavedena předvojenská výchova tří ročníků, vedoucí A. Surý č. 8. Ustavena CPO. Zlepšují se hospodářské poměry. První radiovou stanici v obci měl invalida Tomáš Kratina č. 110, před tím kratší dobu měl Jan Ondrášek 41 „rádio-kristalku“ hned v r. 1927. Zařízen telefon do obce, instalován v hostinci, obec na něj zaplatila 300,- Kč
Rok 1938
V kronice jako největší událost je psáno: Pokoření českého národa a státu Němci, protože nás spojenci Anglie a Francie opustili a od státu odděleny Sudety a vznikla republika „malá, ale naše?“
V obci byla provedena elektrizace, přihlásilo se 72 domů, k úhradě nákladů prodala obec les v Baršůvce za 38 000,- Kč, 10 týdnů se svítilo zdarma. Celkový náklad byl 106 000,- Kč, jedna domovní světelná přípojka za 260,- Kč. SME dne 29. 10. odpověděla na urgenci, že až se jim montéři vrátí z vojny, že přijdou přípojky hned dodělat. Dne 15. 11. začato se zaměřováním regulace.
O rok později se rozpoutalo peklo II.světové války, nejstrašnějšího konfliktu v dějinách lidstva. Tento očistec na zemi trval šest let a Československo za něj zaplatilo téměř 400 000 lidských životů. Několik obětí je též od nás, ale nepředbíhejme.
Národ otřesený nejprve Mnichovskou dohodou se začínal opět zvedat z kolenou na něž je však opět srazil Heydrich a po něm Frank. Odboj proti nacistům se jen pomalu zvedal z popela. Ale zvedl se a to i u nás v obci.
Prlovský oddíl se začíná formovat v létě 1944, kdy v místních horách začali místní navazovat kontakt s parašutisty vyslanými ze Sovětského svazu a se skupinami partyzánů přicházejících ze Slovenska po porážce Slovenského národního povstání. Posléze se tyto malé skupinky zapojují do 1.Československé brigády Jana Žižky z Trocnova pod velením majora Murzina. Nově získaná svědectví však uvádějí, že první Rusové, uprchlí váleční zajatci se v Prlově objevili při sklizni brambor v roce 1943, kdy si dva zubožení vojáci na útěku přišli vyprosit něco k jídlu. I když je zdejší země neúrodná a často nestačila nasytit ani domácí, neváhali zdejší lidé pomáhat těmto jednotlivcům, později i skupinám. Velmi sporné jsou případy rabování nebo i horších skutků ze strany partyzánů, jistě k nim došlo, ale byly to jen ojedinělé excesy pod vlivem alkoholu, který partyzáni používali k úniku z reality jejich velmi tvrdého života. Týdny na pochodu hornatou krajinou, přestřelky s německými Jagdkomandy. Celé dny o hladu, promočení, omrzlí, to byl partyzánský život.
Význam partyzánského hnutí spočíval v ničení infrastruktury nepřítele,menšími přepadovým i akcemi za účelem získání více výzbroje pro pozdější příchod fronty. Dále tady byl pro němce nepříjemný fakt, že jim partyzáni vázali svými akcemi poměrně značné síly jinde, než by oni sami tehdy chtěli a potřebovali. Proto na podzim 1944 začala protipartyzánská akce zbraní SS s krycím názvem Tetřev. Do této akce se zapojilo na 14 000 německých vojáků, policistů (SCHUPO), oddílů ke zvláštnímu určení tzv. ZbV (Zür besonderen Vervendung) a protipartyzánská komanda RUHSAM a MIETHE.
Gestapo a zvláštní protipartyzánská komanda takzvané ZbV se všemocně snažila, zbavit se partyzánské hrozby. Teď s odstupem času se to zdá nepochopitelné, že přes nesporný fakt prohrané války dál naplno roztáčeli kola své smrtící mašinérie. Vysílali záškodníky a špiony do řad partyzánů a o úspěchu této taktiky svědčí události nejprve z Leskovce , kde vypálili Juříčkův mlýn, partyzánskou nemocnici i tiskárnu a následně z Ploštiny, kde 19.4.1945 provedli krvavou obkličovací akci, při které brali každého kdo jim přišel do cesty a ti pak byli upáleni v Ploštinských domcích.Toho dne si válka vybrala první oběť z Prlova. Cestou z Vizovic byl zadržen a zastřelen Josef Vařák, který vezl větší množství léků a to je jedna z verzí proč Vařák zemřel, byl to spolupracovník Prlovské partyzánské skupiny, věděli to jeho vrazi?
O tři dny později se zklamaní neúspěchem z Ploštiny, nacisté zvrhle vyřádili na obyvatelích naší vesnice. Prlované s partyzány spolupracovali ať již aktivně či pasivně, bezesporu o nich všichni věděli.
Když se ráno 23.4.1945 ves probudila, byl již Prlov obklíčen. Na akci se podílelo asi 600 mužů a to konkrétně, oddíl SS k zvláštnímu určení tzv. ZvB Komando Nr.31 z Vizovického zámku a pak speciálně vycvičený oddíl SS, složený především z příslušníků Hlinkovy gardy a etnických němců ze Sudet a Slovenska, s názvem „Josef". Vše začalo střelbou po prchajícím partyzánovi, kterému se podařilo uniknout z jinak neprodyšně obklíčeného Prlova. Po té se němečtí vojáci rozešli po domech a začali se shromažďováním obyvatel vesnice v hostinci. Tam pak s pomocí zajatého partyzána Aloise Oškery a maďarského důstojníka,( který se v Prlově zdržoval v zajetí a byl partyzány též ošetřen,po přepadu maď.voj.kolony u Bratřejova, viz.Prlovská tragédi), označovali partyzány a jejich „pomahače". Ty které vybrali oddělili do jiné místnosti a tam je mučili, aby prozradili další jména, neboť se jim počet vybraných zdál stále malý.Tak vybrali již notně posíleni alkoholem třeba Jaroslava Heta ,který měl větší nos a proto ho považovali za židovského míšence.Rozum zůstává stát nad počínáním těchto „tvorů"! Dokonce na u zdi stojící shromážděné občany namířili kulomet a vyzvali je aby začali mluvit, nebo...........! Nikdo nic neřekl, síla valašského ducha se projevila. Číslo vybraných se zastavilo na devatenácti, tři aktivní partyzány odvedli stranou, zkrvavené a zmučené,jejich osud se nenaplnil v rodné obci ale na místě přepadu Maďarů u Bratřejova, kdy mladé chlapce oběsili a do jejich visících těl stříleli. V obličeji jednoho z nich napočítali čtyřiadvacet ran. Šestnáct vybraných zatím šlo svoji křížovou cestu vesnicí a po skupinkách byli nahnáni do hořících domů, k čemuž byli nuceni střelbou. Tato událost si následně vyžádala další dvě oběti. Tedy celkem 21 mrtvých. A to ještě nebylo všechno na svůj osud čekaly blízké Vařákovy Paseky, kterážto tragédie se Prlova též dotkne.
Prlov byl osvobozen 4.5 1945, kdy do vesnice přijeli rudoarmějci z předsunutých jednotek na bicyklech.
Po skončení války v přelomovém roce 1946 ,kdy probíhaly první poválečné volby překvapivě nezvítězili komunisté, ale sociálnědemokratická strana, která z 261 možných hlasů získala 161. Kolo dějin se točilo dál a Prlov se měnil v roce 1957 vzniká JZD Prlov, v roce 1964 je vybudován Kulturní dům, který dodnes plní centrum společenského života obce.
JZD Prlov se v r.1972 slučuje se sousedním JZD Pozděchov a v r.1975 s JZD Val.Polanka v tomto velkém družstvu z názvem JZD Valašské Kotáry, pracovala velká část obyvatel obce. Dalšími zaměstnavateli té doby byli Zbrojovka Vsetín, Svit Gottwaldov,R.Jelínek Vizovice aj.
Asi nejvýznamnější událostí osmdesátých let byl průjezd světové cyklistické štafety míru KYJEV-PRAHA-MONTREAL-NEW YORK z tehdejšího SSSR do USA.
