Náměty do této rubriky nám můžete zasílat v knize návštěv. Napište o čem by jste si chtěli přečíst a my vám na tuto stranu dáme na téma jež vás zajímá článek z příslušným zaměřením.
OSUDY PODOBNÉ VÁLEČNÉMU OSUDU PRLOVA
Během druhé světové války se zvedla vlna odporu a odboje proti nacistické zvůli a tato čistá vlastenecká činnost pomáhala spojeneckým vojskům nejrůznějšími způsoby porážet vojenskou mašinerii fašistů. Represe ze strany Třetí říše byly ovšem strašlivé. Osudy obcí zapojených do odbojové činnosti a sjednocené v Memorandu o spolupráci vypálených obcí a Iniciativě pro podporu vypálených obcí, Vám přinášíme k prostudování.
ČESKÝ MALÍN
V 60. letech 19. století lákala ruská carská vláda přistěhovalce, kteří by obdělávali nevyužitou půdu. Kromě její levné koupě poskytovala těmto lidem výhody, kterými bylo právo na zakládání výrobních podniků, právo na národní školství, právo na vlastní samosprávu, právo na náboženskou svobodu, osvobození od placení daní po dobu 20 let a osvobození od vojenské povinnosti. Obec Český Malín byla založena v ukrajinské Volyni roku 1871 a postupně se rozrůstala. Byla zde postavena škola, kde se vyučovalo v českém jazyce. Roku 1884 byl vydán zákon, dle kterého muselo obyvatelstvo přejít na pravoslavné náboženství. V obci byla zřízena knihovna, dobrovolný hasičský sbor, ochotnický divadelní spolek, založena druhá (církevní) škola. Obec se rozvíjela díky pracovitosti a znalostem lidí, díky zavádění moderní zemědělské mechanizace a měla daleko vyšší úroveň, než okolní ukrajinské obce.
Do historie obce se negativně zapsaly události první světové války, kdy byla vážně poškozena. Po sovětsko-polské válce připadl roku 1921 Český Malín Polsku. Obec byla postupně obnovována, byl do ní zaveden elektrický proud. Zároveň došlo k obnově školství, kulturní a spolkové činnosti. Roku 1930 byla v obci založena družstevní mlékárna, roku 1934 stavba silnice, roku 1937 byl do vsi přiveden telefon a zřízena pošta. Ve druhé polovině 30. let byl vlivem polské protičeské propagandy, která vyústila v požadavky polského obyvatelstva na likvidaci českého školství a v požadavky na zabrání půdy českým rolníkům, negativně ovlivněn život českých osadníků na území Polska, a tedy i v Českém Malíně. Po přepadnutí východních oblastí Polska Sovětským svazem, který tuto oblast obsadil na základě tajného dodatku paktu Ribbentrop-Molotov, připadl Český Malín opět Sovětskému svazu. Byla zde zřízena nemocnice a od roku 1941 i kolchoz. Po přepadení SSSR nacistickým Německem byla obec okupována a patřila do sféry vlivu Třetí říše.
Dne 13. července 1943 v ranních hodinách obsadily vsi Český Malín a sousední Ukrajinský Malín německé oddíly. Veškeré obyvatelstvo Českého Malína bylo vyhnáno na ulice, kde byli odděleni starci, ženy a děti od mužů. Po skupinách pak byli lidé odváděni do Ukrajinského Malína, odkud se již ozývala střelba. Někteří mladí muži byli přinuceni hnát ze vsi uloupený dobytek a odvážet nakradený majetek. V Ukrajinském Malíně Němci zahnali všechny muže a část žen po skupinách do kostela, školy a jiných budov, které polili hořlavinou a podpálili. Všechny, kteří se snažili utéci nebo vyskočit z oken, byli pobiti ranami z automatů a jiných zbraní. Většina starců, žen a dětí byla odvedena po skupinách nazpět do Českého Malína, kde jim bylo od velících důstojníku řečeno, že budou propuštěni. Místo toho byli však nahnáni do stodol a upáleni. Postupně Němci zapalovali i další budovy v obci. Zachránilo se pouze několik osob, které nebyly přítomny v obci, nebo které byly nuceny hnát uloupený dobytek a vézt nakradený majetek. Vesnice hořela týden, nalezené pozůstatky lidí byly pochovány ve společném hrobě na hřbitově v Českém Malíně.
Památník v Novém Malíně
LIDICE A LEŽÁKY
Po atentátu na zastupujícího říšského protektora SS-Obergruppenführera Reinharda Heydricha dne 27. května 1942 se ještě vystupňoval teror nacistických okupantů proti českému národu. I přes popravy stovek lidí a rozsáhlé razie se nedařilo pachatele atentátu dopadnout. Když 4. června 1942 Heydrich na následky zranění zemřel, rozhodli se nacisté v Čechách a na Moravě k dosud neslýchané zastrašovací akci; významný podíl na plánu vyhlazení Lidic měl ambiciózní státní tajemník úřadu říšského protektora SS-Obergruppenführer Karl Hermann Frank.
Nicotnou souhrou okolností byly za oběť vybrány právě Lidice: 3. června se dostal Jaroslavu Pálovi, majiteli továrny na baterie ve Slaném, do rukou podezřelý milostný dopis adresovaný jedné ze zaměstnankyň továrny, jisté Anně Marusczákové z Holous u Brandýska. Ve kterém stálo: „Drahá Aničko! Promiň,že ti píši tak pozdě… Co jsem chtěl udělat, tak jsem udělal. Onoho osudného dne jsem spal někde na Čabárně. Jsem zdráv. Na shledanou tento týden a pak se už neuvidíme. Milan.“ Pála, v domnění, že pisatel dopisu může být zapleten do atentátu, uvědomil četnictvo a to dopis postoupilo gestapu. Marusczáková, která skutečné jméno svého milence neznala, při výslechu mimo jiné zmínila, že dotyčný ji poprosil, aby v Lidicích rodině Horákových vyřídila pozdrav od jejich syna. Následovala razie v Lidicích a zatčení rodin Horáků a Stříbrných, o jejichž synech bylo známo, že slouží v československém vojsku v Anglii. Domovní prohlídky ani výslechy však neodhalily nic podezřelého. Následujícího dne byl jako přítel Marusczákové identifikován Václav Říha, dělník z Vrapic u Kladna. Protože byl ženatý a obával se, že jeho nevěra s dívkou z nedaleké vsi vyjde najevo, chtěl vztah s Marusczákovou ukončit a poslal jí proto s pomocí spolupracovníků onen dopis, který měl vyvolat romantický dojem, že je zapojen do odbojové činnosti a že se odešel skrýt do křivoklátských lesů. Kladenskému gestapu bylo záhy jasné, že Říha, Marusczáková ani Horákovi nemají s atentátem na Heydricha nic společného; v Lidicích nebyl objeven žádný arzenál, vysílačky ani skrývané osoby a s tímto výsledkem bylo také podáno hlášení do Prahy.
V Praze se mezitím Karl Hermann Frank v naději, že tím posílí své postavení a napomůže svému jmenování příštím říšským protektorem, rozhodl využít Lidic jako ukázky svého „rázného postupu“. Frank 9. června osobně předložil při Heydrichově pohřbu v Berlíně svůj záměr Hitlerovi a obratem k němu obdržel souhlas. Lidice měly být vypáleny a srovnány se zemí, dospělí muži zastřeleni, ženy uvězněny v koncentračních táborech a děti dány na „náležité vychování“.
Navečer dne 9. června byly Lidice obklíčeny jednotkami SS a německé policie a nikdo nesměl obec opustit. Organizační štáb celé akce už byl na místě a všemu velel.
Starosta byl přinucen vydat veškeré obecní cennosti a obyvatelé začali být po půlnoci vyváděni ze svých domovů. Muži starší 15 let byli shromažďováni ve sklepě a chlévě Horákova statku. Všechny cennější věci, koně, dobytek, zemědělské stroje apod., byly shromažďovány a odváženy do sousedního Buštěhradu. Ráno 10. června 1942 se na místo osobně dostavil K. H. Frank, aby dohlížel na likvidaci obce. Ženy s dětmi byly nejprve nahnány do místní školy, za úsvitu pak autobusy převezeny do tělocvičny kladenského gymnázia. Mezitím byly zdi stodoly v sousedství Horákova statku obloženy slamníky a matracemi (proti odraženým střelám) a přichystána popravčí četa. Lidičtí muži byli posléze vyváděni ve skupinách (zprvu po pěti, pak po deseti) na přilehlou zahradu a tam stříleni. Celkem jich na tomto místě bylo povražděno 173. Nejstaršímu bylo 84, nejmladšímu 14 let. Všechny domy včetně školy, kostela a fary byly polity benzínem a podpáleny.
V následujících týdnech a měsících byly zbytky vypálených budov vyhozeny do povětří, zničen hřbitov včetně exhumace zemřelých, vykáceny stromy (mimo jediné hrušně nedaleko potoka, která byla Němci považovaná za uschlou, sutí zavezen rybník a vše srovnáno k nepoznání. K odvozu suti byla na místě zbudována polní železnice . Dokonce bylo na několika místech posunuto koryto potoka, aby nic nezůstalo na svém místě. Filmové záznamy, pořízené samotnými nacisty, dodnes vydávají svědectví o díle zkázy. Prostor, kde stávaly Lidice, měl být učiněn holým polem a jméno obce vymazáno z map.
Na Kladně byly lidické děti po tři dny zkoumány, nakolik jsou z „rasového hlediska“ vhodné k „převýchově“. Tři byly vybrány hned na Kladně, dalších sedm dětí mladších jednoho roku bylo předáno německému sirotčinci v Praze-Krči, ostatních 88 bylo převezeno do Lodže (polsky Łódź, německy Lodsch, v listopadu 1940 Němci město přejmenovali na Litzmannstadt), kde z nich bylo k poněmčení určeno dalších 7. Zbývajících 81 dětí bylo 2. července 1942 převezeno do nedalekého vyhlazovacího tábora Chełmno (německy Kulmhof) a tam, pravděpodobně ještě téhož dne, usmrceno výfukovými plyny ve speciálním vyhlazovacím automobilu. Dodatečně bylo na smrt do Chełmna posláno ještě jedno ze tří dětí vybraných k poněmčení hned na začátku. Po válce se přeživší děti s vynaložením velkého úsilí podařilo v německých rodinách a ústavech vypátrat a navrátit jejich příbuzným, bylo jich však pouze 17.
Sto osmdesát čtyři lidických žen, které byly 12. června 1942 odtrženy od svých dětí, byly (vyjma několika těhotných, ponechaných dočasně v Praze) převezeny do koncentračního tábora Ravensbrück. 12 dalších bylo do Ravensbrücku posláno dodatečně v následujících měsících. 53 lidických žen v koncentračních táborech a na pochodech smrti zahynulo.
Celkem přišlo o život 340 lidických obyvatel (192 mužů, 60 žen a 88 dětí).
Zločinné vyhlazení Lidic svou plánovitostí a chladnokrevností pobouřilo celý svět. Města a obce v Mexiku, Brazíli, USA, Austrálii se na protest proti nacistickému barbarství přejmenovávaly na Lidice; jménem Lidice byly křtěny právě narozené děti. Britští horníci založili hnutí Lidice shall live (Lidice budou žít) a zorganizovali sbírku na obnovu obce. Pod jménem Lidice bojovaly československé tanky na východní i na západní frontě. Příběh Lidic byl záhy několikrát zfilmován – snad nejpůsobivější byl film The Silent Village (Tichá ves), natočený s čistě amatérskými herci v reálném prostředí velšské hornické vsi Cwmgiedd.
Události v okupovaném Československu nezůstaly bez politické odezvy. Nedlouho po atentátu na Heydricha a následném vyvraždění Lidic a Ležáků vlády Velké Británie (5. srpna) a Francie (29. září) uznaly mnichovskou dohodu za neplatnou od samého počátku.
Ihned po osvobození bylo místo lidické tragédie provizorně pietně upraveno a 10. června 1945, v den třetího výročí, přislíbila československá vláda Lidice obnovit a vybudovat. Byla vypsána architektonická soutěž na pietní úpravu území starých Lidic a výstavbu nové obce v těsném sousedství. Na konci čtyřicátých a počátkem padesátých let tak severozápadně od bývalé obce vyrostly nové Lidice čítající 150 rodinných domů.
Území starých Lidic bylo prohlášeno národní kulturní památkou; je zde muzeum s celoročně přístupnou expozicí připomínající lidickou tragédii. Snad každého návštěvníka dojme bronzové sousoší 82 lidických dětí zavražděných v Chełmnu, životní dílo sochařky Marie Uchytilové, které je zároveň připomínkou všech dětských obětí války.
Zdroj:Wikipedie
